"Historie TV vysílání"
Pravěk bezdrátových přenosů informací
- Alexander Graham Bell7. března 1876 získává patent na přenos hlasu po kabelovém vedení. Zařízení je nazýváno Telefon.
- Paul Gottlieb Nipkowv roce 1884 navrhl princip vytváření a přenosu obrazového signálu (televize).
- Guglielmo Marconi2. června 1896 získává patent na bezdrátový přenos signálu. Zařízení je nazýváno Bezdrátový telegraf.
- 1884Paul Nipkow si nechává patentovat svůj kotouč s otvory uspořádanými ve spirále, který rozkládal obraz na řádky složené z jednotlivých bodů obrazu. Tzv. Nipkowův kotouč se stává jedním ze základních prvků mechanické televize.
- 1900První známé použití termínu televize na pařížské výstavě Expo 1900.
- 1923J.L.Baird začíná své experimenty s televizním přenosem obrazů
- 1924J.L.Baird přenáší obraz maltézského kříže na vzdálenost 2,5 m.
- 1925J.L.Baird předvádí svoji mechanickou televizi v obchodním domě Selfridge v Londýně
- 1926Britský ministr pošt uděluje Bairdově společnosti licenci povolující experimentální vysílání.
- 1927J.L.Baird přenáší po dvou drátech telegrafního vedení obraz na vzdálenost 700 km z Londýna do Glasgow
- 1927První Bairdovy pokusy s barevnou televizí a stereoskopickou televizí.
- 1927Bezdrátový přenos obrazu na vzdálenost 20 km na vlně 200 m.
- 1928Bairdův úspěšný přenos z Velké Británie do USA na vlně 45 m.
- 1929V Berlíně založena firma Fernseh A.G., která ve 30. letech získává vedoucí postavení při rozvoji televizní techniky v Evropě.
- 1929Zahájení pravidelného vysílání mechanické televize (30 řádků) na vlnách BBC. Vysílalo se ve všední dny, od 23:00 do 23:30.
- 1929První amatérské pokusy o příjem anglického televizního vysílání šířeného na středních vlnách v Čechách.
- 1931Zahájení pokusného vysílání televize (30 řádků) v Moskvě.
- 1934Československá veřejnost se poprvé seznamuje s televizním vysíláním v rámci Pražského vzorkového veletrhu (stánek firmy Telefunken AG ).
- 1935Dr. Jaroslav Šafránek uvádí do provozu první kompletní televizní aparaturu pro vysílání a příjem mechanické televize, určenou pro experimenty a demonstraci. Řetězec pracoval s třicetiřádkovou normou a snímkovým kmitočtem 12,5 Hz. Obrázek byl promítán na matnici o rozměru 10 cm x 15 cm.
- 1936Dr. Jaroslav Šafránek vydává svoji knihu Televise, která významně přispěla k propagaci TV mezi veřejností.
- 1936Zahájení prvního pravidelného vysílání televize na světě. Ve vysílání se střídají Baidova mechanická televize (240 řádků) a elektronická televize firmy E.M.I.(405 řádků) Vysílalo se denně od 15 do 16 hodin a od 21:30 do 23 hodin. Běžný televizní přijímač stál přibližně 120 liber a jeho obrazovka měla rozměry 17 x 22,5 cm.
- 1937První přímý televizní přenos (korunovace krále Jiřího VI.)
- 1937 Dr. Jaroslav Šafránek předvádí novinářům nový typ televizního přijímače s katodovou trubicí pracující s 30 řádkovým systémem.
- 1937Dr. Jaroslav Šafránek podává patentovou přihlášku s názvem "Způsob a zařízení pro barevnou televizi"
- 1937V Německu schválen televizní systém s 441 řádkem.
- 1938Šafránkova skupina předvádí první český přijímač s normou 240 řádků.
- 1943 Do "kláštera" v Dolní Smržovce se z Berlína stěhuje firma Fernseh A.G.(po osvobození Televid), která plní úkoly vojenského charakteru. Zde se v průběhu roku 1944 konají první pokusy s televizní normou 625 řádků.
- 1945Do Televidu nastupuje na stáž 25 českých odborníků.
- 1946Ve VTÚ v Tanvaldě pokračují práce na přípravě televizního řetězce s normou 625 řádků.
- 1948Úspěšné předvedení české televize na Mezinárodní výstavě rozhlasu(MEVRO) v Praze.
- 1948 První televizní přenosy z XI. Všesokolského sletu v Praze.
- 1953 Zahájení pravidelného zkušebního vysílání Československé televize.
Televize, vynález vynálezů?
Televizor, bedna nebo také "skříňka pro hlupáky" oslaví už neuvěřitelné osmdesáté narozeniny. V říjnu roku 1925 poprvé představil televizor veřejnosti skotský vynálezce John L. Baird.
O rok později tento muž v londýnské čtvrti Soho uskutečnil historicky první televizní přenos. Diváci tehdy s ohromením, ale i s námahou rozlišili na obdélníkovém okénku o osmi centimetrech výšky a čtyřech centimetrech šířky lidský obličej. A ani to netrvalo moc dlouho a tento technický vynález se nepochybně stal nejrozšířenějším domácím elektrospotřebičem na světě. Dle statistik jej vlastní na 99,5 procenta všech domácností. Následují lednička (99,4 procenta) a rozhlasový přijímač (96,8 procenta).
Ačkoliv v Německu, Rusku nebo ve Spojených státech se technici snažili přicházet s vylepšeními Bairdova vynálezu, Brit se nenechal zahanbit. Usilovně pracoval na vysílání pokusných programů, které si získávaly stále více diváků. V roce 1927 dokonce uskutečnil přenos pohyblivého obrazu z Londýna do Glasgow na vzdálenost sedmi set kilometrů, o rok později se mu podařilo uskutečnit televizní vysílání z Evropy do USA. Tehdejší deník The New York Times označil toto vysílání za jeden z nejdůležitějších vynálezů posledních osmdesáti let. V polovině třicátých let přišel jak v Evropě tak i v Americe čas elektronických televizních systémů. V Německu k tomuto vývoji přispěla touha nabídnout co nejkvalitnější televizní přenosy z berlínské olympiády 1936. V téže době televizi jako nástroj propagandy obratně využíval nacistický ministr Joseph Goebbels.
V září 1939 bylo jen v oblasti Londýna prodáno na dvacet tisíc televizorů. Dalšímu vysílání učinila přítrž druhá světová válka. Přístroje se v britských domácnostech odmlčely na sedm válečných let. Po skončení války došlo v Americe i na starém kontinentu k pověstnému "boomu", expanzi televizních přijímačů do mnoha rodin. V roce 1953 se objevil podle některých vynález vynálezů také v Československu.
Jak to vlastně všechno bylo?
Dříve než spatřil světlo světa první přístroj, který jen vzdáleně napověděl příchod televize, byl učiněn objev, bez něhož by televize nikdy nevznikla; v roce 1817 objevil švédský chemik J. J. Berzelius prvek selen. Nevěděl ještě, že je to prvek, který může měnit světelnou energii na elektrickou, a nikoho v té době jistě nenapadlo, že právě selen bude za sto let významným pomocníkem dalších objevů směřujících k přenášení obrazů na dálku.
První pokusy přenášet obrázek na dálku se začaly provádět ve čtyřicátých letech 19. století. Š1o však o přenášeni jediného nehybného 'obrázku' kopírovacími telegrafy. Po obrázku na vysílací stanici se pohyboval hrotový kontakt. Jakmile se dotkl nevodivého inkoustu, jímž byl obrázek nakreslen, přerušil se proud a v přijímací stanici to relé zaznamenalo. Druhý kontakt, pohybující se po papíře navlhčeném určitou chemikálií, vyznačoval kopii původního obrázku. Bylo sestrojeno několik variant těchto telegrafů a vznikl tak už princip použitý později také televizí: proces synchronního vychylování a postupného přenášení jednotlivých bodů kresby nebo fotografie.
Vraťme se však k selenu. Jeden anglický inženýr použil selenu jako odporu při měření na telegrafním kabelu. Jeho asistent jednou zjistil, že v noci se selen chová jinak než za světla, a tak byla objevena citlivost selenu na světlo: jakmile na něj dopadnou světelné paprsky, jeho elektrický odpor se. zmenší a začne jim procházet větší proud. A pak už byl k návrhu první televizní soustavy jen krok. V roce 1875 navrhl G. R. Carey v Bostonu použít principu lidského oka. Chtěl postavit vysílač sestavený z mozaiky selenových buněk. Každá buňka by vytvořila jiné množství elektrické energie, a to podle množství světla, které by na ni dopadlo. Chtěl sestrojit obraz z tmavých a světlejších bodů a přenášet ho tak, že by každá buňka byla spojena drátem s žárovkou svítící různou intenzitou. Nápad se mu nepodařilo uskutečnit, protože mezi vysílačem a přijímačem by byl musel vést svazek 2 500 drátů - asi tolik selenových buněk a žárovek by bylo třeba k vytvoření zřetelného obrazu. Byla tu však již podstata televize: obraz rozdělený na velký počet bodů. Francouz de Peuve myšlenku zdokonalil: 2500 žárovek chtěl nahradit žárovkou jedinou, která by se pohybovala po ploše obrazu v přijímači, a vzhledem k setrvačnosti vjemu lidského oka by měli pozorovatelé dojem, že obraz září celý. Ovsem mechanismus posuvu žárovky nedokázal nikdo nikdy sestrojit. Teprve třetí návrh řešil věc vtipněji, i když také nebyl uskutečněn: v přijímači měly být namontovány všechny žárovky, ale rozsvěcovat se měly postupně otáčivými přepínači, jež by se pohybovaly shodně ve vysílači i přijímači. Ani z toho ještě "televize" nevznikla z prostého důvodu: nebyly k dispozici žárovky reagující okamžitě na zapnutí a vypnutí elektrického proudu.
Princip rozkladu obrazu Nipkowovým kotoučem
Dosavadních výzkumů a myšlenek využil polský inženýr P. Nipkow v roce 1884, kdy si dal v Německu patentovat své zařízení k rozkladu obrazu na světelné body a k jejich opětnému složení. Byl to kotouč s otvory uspořádanými ve spirále. Otáčel-1i se kotouč před obrazem, viděl pozorovatel prvním otvorem jen body prvního řádku obrazu, potom druhým otvorem body druhého řádku atd. Kotouč tedy rozdělil obraz na řádky složené z jednotlivých bodů obrazu. Za kotoučem byl selenový fotoelektrický článek, který měnil elektrický proud podle množství světla dopadajícího postupně z různých bodů obrazu. V přijímači byl proces obrácený. Oba Nipkowovy kotouče, ve vysílači i přijímači, se musely otáčet přesně stejně rychle. Zpočátku byl obraz přenášený Nipkowovým kotoučem nezřetelný, velmi malý a měl mnoho technických nedostatků. Uskutečnitelný princip televize však byl realizován a stal se pak základen takzvané "mechanické televize".
Koncem devatenáctého století byly učiněny některé objevy, které připravily půdu pro nový rozmach televize. Byl to např. vynález fotonky (vnějšího fotoelektrického jevu). Fotonka nahradila selenové fotoelektrické články a po svém zdokonalení dalšími vynálezci znamenala značný pokrok pro vývoj televize. Popovův a Marconiho objev bezdrátové radiotelefonie vytvořil předpoklady pro přenášení i televizních signálů na větší vzdálenosti. Flemingův vynález elektronky a další objevy umožnily pak sestrojení zesilovačů - přístrojů k zesílení slabých elektrických signálů. Také objev katodové trubice byl základem přijímací elektronky - televizní obrazovky.
Z takto nahromaděných předpokladů začaly vznikat první televizní soustavy. Posléze se dospělo ke správnému názoru, že mechanickým rozkládáním obrazu nelze dojít k úspěšnému televiznímu systému a že budoucnost televize je v plném uplatnění elektronických systémů při snímání i v přijímači.
Po první světové se objevil nový vynález. Jeho autorem byl vědec ruského původu V. K. Zworykin, který pracoval ve Spojených státech. V roce 1923 patentoval svou snímací elektronku, kterou nazval ikonoskop, a přijímací elektronku - kineskop.
Zdálo se, že elektronická soustava televize je objevena a může tedy být uplatněna v praxi.Ve skutečnosti první Zworykinovy pokusy ukázaly, že obraz elektronické televizní soustavy je horší než u mechanických soustav. Tento počáteční neúspěch odsunul sny o elektronickém systému televize na čas do pozadí a nadvlády se ujaly opět mechanické soustavy televize. Sám Zworykin nahradil svůj ikonoskop Nipkovowým kotoučem a pracoval dál jen na zdokonalení přijímače s katodovou obrazovkou. V roce 1926 ho předstihli Američan C. F. Jenkins a Skot J. L. Baird, kteří s Nipkowovým kotoučem vytvořili televizní systém natolik dokonalý, že se v roce 1926 uskutečnilo v Anglii první televizní předvádění.
Bairdův televizní snímač, kterým 2. října 1925 vytvořil první skutečný televizní obraz na světě.
Od tohoto okamžiku začíná prudký rozvoj televize po celém světě. Baird spolu s anglickou BBC staví vysílací střediska a uplatňuje svůj systém, kde je obraz rozkládán na 80 řádků, a vytváří 12,6 obrazu za vteřinu. První pravidelný televizní program vysílá v Americe v roce 1928 společnost WGY ve Shenectady, ale její systém s 24 řádky se nevyrovnal systému Bellovy společnosti. Pokusy prováděly i mnohé další společnosti. Zvětšoval se počet řádků, na které byl obraz rozkládán (až 60 řádků), i počet obrazů vytvářených za vteřinu (až 20). Zároveň však pokusy ukazovaly, že mechanické snímací soustavy mají svou hranici možnosti, a tedy i hranici dokonalosti obrazu. Vrcholem technického úspěchu s Nipkowovým kotoučem byla televizní soustava se 180 řádky a 12,5 obrazu za vteřinu. I při pečlivé výrobě to byla soustava málo spolehlivá a přiliž nákladná a jakost obrazu zdaleka ještě neodpovídala požadavkům. Společnostem bylo jasné, že mechanické soustavy nemají budoucnost a proto vyčkávaly.
Na tomto mechanickooptickém přijímači z roku 1930 se poprvé objevil nápis "Televisor".
Televizní obraz z roku 1931.
V roce 1934 Zworykin poznal, že jeho ikonoskop má budoucnost a že zakrátko bude snímat televizní obrazy dokonaleji než všechny dosavadní systémy a proto pokračoval ve svém zdokonalování. Konečně tedy od roku 1935 mohly společnosti postupně přecházet na novou elektronickou soustavu. Nepravidelné vysílání bylo v USA zahájeno koncem roku nejprve na 240 a pak na 343 řádcích. Konzervativní Anglie přešla na elektronickou soustavu ve svém novém studiu v roce 1936. V Německu byly pokusy zahájeny rovněž v roce 1936 a o rok později se už vysílalo dokonce se 441 řádky. Zařízení se 343 řádky zakoupilo v roce 1937 i moskevské televizní studio.
V roce 1939 přišel poslední úspěch před II. světovou válkou. Byla to nová, citlivější snímací elektronka Zworykina a jeho dvou spolupracovníků, tzv. "image ikonoskop", později známé pod názvem "superikonoskop".
Nástupem těchto elektronických soustav mohla být mnohem bohatší i programová skladba. V té době se objevily i první přenosové vozy, takže bylo možné uskutečnit přenosy ze slavností, sportovních událostí atd. Tak bylo možno také přenášet i Olympijské hry v Berlíně v roce 1936.
Kamera s teleobjektivem na berlínském olympijském stadionu v roce 1936.
Poválečné období bylo charakterizováno sjednocováním základních parametrů televizních soustav v různých státech. Poměrně velké dokonalosti dosáhla anglická soustava, která pokračovala s předválečným, nejmenším počtem řádků, 405. V USA měli od roku 1941 525 řádků, oba poválečné německé státy 625, stejně jako tehdejší Sovětský svaz. Pouze Francie chtěla být nejlepší na světě a tak zanedlouho přešla ze 441 na 819 řádků, i když se tím izolovala od ostatní Evropy. Teprve převaděče soustav z roku 1952 umožnily, aby se Anglie a Francie spojily s ostatním světem. Významným datem v mezinárodní spolupráci byla konference CCIR v roce 1949, kde se uzákonila mezinárodní norma (např. poměr stran obrazu 4:3), v počtu řádků však k dohodě nedošlo. Teprve v roce 1959 byly přijaty právní dohody o televizních systémech.
V předválečném Československu televize oficiálně neexistovala. Pouze radioamatéři poslouchali na svých přijímačích vysílání německé či anglické televize. Přesto i zde bylo vyvinuto fungující televizní zařízení. Jeho autorem byl dr. Jaroslav Šafránek. To první pocházelo z roku 1935 a na dalších pokračoval až do příchodu Němců, kteří pracoviště obsadili.
První pokusy československé televize na MEVRU v roce 1948. (Tehdy - a i další léta - patřila pod Čs. rozhlas, neboť pro 2 ředitele nebyly peníze)
Po válce se ve vývoji televizního zařízení pokračovalo. Po dvouleté práci je 23. března v roce 1948 shlédli novináři, veřejnost se s ním seznámila na výstavě MEVRO na přelomu května a června a pak zejména při přenosu z XI. všesokolského sletu v červenci.
Pravidelné vysílání bylo zahájeno 1. května 1953 z dnes už legendární budovy Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v Praze. Veškeré zařízení bylo výhradně domácí výroby, vysíláno bylo všechno živě, práce ze záznamem přišla až v druhé polovině padesátých let. První vysílač byl umístěn na petřínské rozhledně. Petřínská rozhledna byla jako vysílač TV signálu používána až do roku 1992, kdy bylo vysílání pro region Praha - město přemístěno do Žižkovského vysílače umístěného na Škroupově náměstí v Praze 3.
Legendární československý TV přijímač TESLA 4002
Teď už šlo vše rychle kupředu. Zatímco v roce 1954 bylo jen 3 833 koncesionářů, v roce 1961 už to bylo téměř 1,5 milionu. K tomuto ve světě neobvyklému růstu přispěla nesporně i ta skutečnost, že už od počátku náš průmysl vyráběl kvalitní a spolehlivé televizní přijímače (i pro vývoz). Ve stejném roce (1961) bylo v tehdejším Československu prakticky stejně televizních přijímačů jako např. ve Švédsku nebo Austrálii.
Během dalších zhruba 10 let vývoj černobílé televize ke svému konci. Začala éra mohutného nástupu televize barevné.
Ta už samozřejmě byla známa dříve. První jakž takž barevné obrázky předvedl v Glasgowě Baird. Měly plochu jen několika čtverečních centimetrů a byly přenášeny kabelem. O 10 let později dosáhl Baird poměrně jednoduchým technickým zařízením docela obstojné kvality barevných obrázků. Hlavní součástí kamery bylo zrcadlové kolo o průměru 0,5 m a otáčející se 6 000 otáčkami za minutu! Součástí přijímače byla oblouková lampa napájená proudem 150 A, jejíž světlo bylo modulováno, procházelo před filtry a zrcadlovým kolem odráženo na promítací plochu. Barevný obraz bylo dobře vidět ze všech 3 000 sedadel v Dominion Theatre, kde se předvádění konalo.
V té době už však bylo jasné, že budoucnost - i barevné televize - je v plné elektronizaci zařízení. Navíc bylo zřejmé, že budoucí soustava barevné televize musí být slučitelná s televizí černobílou, aby ji diváci s černobílými přijímači mohli poslouchat. Začátkem 50. let minulého století dospěl vývoj v USA ke svému vrcholu. 17. prosince 1953 byly přijaty normy FCC pro barevnou televizi a v následujícím roce bylo v USA zahájeno vysílání barevné televize.
Americký televizní přijímač z roku 1954
Není pravidlem, že vždy to první je nejlepší. A tak i tehdy už byly známy lepší barevné televizní soustavy, ale nebyly ještě technicky realizovatelné. Týká se to evropských systémů SECAM, který byl vyvinut a zaveden ve Francii v roce 1957 a soustavy PAL vyvinuté v tehdejším západním Německu, která se později rozšířila po většině evropských zemí a kterou používáme i my.
V bývalém Československu bylo zahájeno barevné vysílání 9. května 1973. Tehdy to bylo v systému SECAM. Vzhledem ke specifickým podmínkám, které umožňovaly přijímat televizní vysílání sousedních západoevropských států (Německa, Rakouska), se u nás tehdy vyráběly a dovážely televizní přijímače schopné zpracovávat signály v obou normách (SECAM, PAL). Proto nebyl přechod na systém PAL po roce 1989 pro mnohé diváky tak "bolestný".
Dnes už jsme opět v situaci, že se dá říci, že vývoj barevné televize je už v zásadě ukončen. Zbývá snad už jen důsledná digitalizace a plochá obrazovka. Otázkou je multimediální zítřek. Pokud se výrobci televizních přijímačů, počítačů a mobilních telefonů v honbě za zákazníky mezi sebou nepoperou, čeká nás mnoho zajímavého.
Jak je to dnes?
V současné době je možné jsou pro přenos signálu po kabelu i bezdrátovým přenosem používána pásma VKV a vyšší s FM modulací. V Evropě jsou u bezdrátového pozemního přenosu televize postupně opouštěna dříve hojně používaná I. A III. Pásmo a přechází se vzhledem k výhodnosti na vyšší frekvence, typicky do IV. a V. pásma (cca 470 - 860 MHz).
Příjem TV programů lze v současných podmínkách v ČR (v Evropě) uskutečnit z těchto zdrojů:
- http://www.inesia.eu/design/odrazka4.gif); ">
- společná televizní anténa STA
- televizní kabelový rozvod TKR - DVB-C
- pozemní bezdrátové vysílání DVB-T
- satelit DVB-S
Kdo program vyrábí a vysílá
Veřejnoprávní a státní
Stanice placené státem, jeho dceřinými společnostmi nebo koncesionářskými poplatky (Česká televize, Slovenská televízia, ORF, ARD, BBC, atd.)
Soukromé / komerční placené z reklamy nebo soukromých zdrojů
Stanice placené z reklamy nebo soukromými subjekty (TV NOVA, PRIMA, RTL, PRO 7, RAI 1, atd.)
Soukromé / komerční placené z poplatků předplatitelů
Stanice, které jsou placené pravidelnými poplatky uživatelů.
Běžné
Většinou tematické kanály jsou placeny trvale měsíčním poplatkem a běží nepřetržitě (v rámci časového schématu) podle daného programu - dokumentární, dětské, sportovní apod.
Placené (PPV)
Na několika najednou běží 24 hod. dokola stejný film, konkrétní sportovní přenos, koncert interpreta apod. Uživatel si zaplatí promítání filmu v určitý den a hodinu. Jedno promítnutí jednoho filmu stojí např. 3 Euro - kanály Taquilla, Palco, Ticket, Kiosk, atd.
Provozovatelé placených stanic vysílání kódují různými kódovacími systémy. Po uzavření smlouvy je možné u operátora většinou pronajmout satelitní přijímač a / nebo dekódovací kartu. Díky digitální technologii může operátor libovolně regulovat počet přijímaných programů a dobu příjmu u jednotlivých abonentů.
Proč a jak se kódují TV signály
Volně šířené vysílání
Jedná se většinou o veřejnoprávní programy nebo o kanály placené z reklamy nebo soukromých zdrojů provozovatelů vysílání. Programy lze přijímat volně "z éteru" prostřednictvím běžně dostupných koncových přijímacích zařízení (televizor, satelitní přijímač FTA, apod.). Pro jejich příjem není nutné žádné další zařízení.
Zakódované vysílání
Stanice a operátoři přistupují ke kódování většinou ze dvou důvodů.
1. Ochrana autorských práv
Jako příklad uveďme veřejnoprávní Českou televizi (ČT), která má dle zákona 483/1991Sb. oprávnění šířit svůj signál pouze na území ČR. V případě pozemních vysílačů je situace jasná, přesah vysílačů ČT přes hranice ČR je zanedbatelný. V případě satelitního šíření signálu je nutné kódovat. Stream satelitu, na kterém má ČT umístěné své kanály pokrývá značnou část Evropy. Aby bylo možné dodržet podmínky licence k vysílání a příslušné ustanovení autorského zákona je nutné, aby satelitní vysílání ČT bylo zpřístupněno pouze oprávněným osobám. Z těchto důvodů používá ČT systém kódování signálu přes satelit a pro příjem je nutné být plátcem koncesionářských poplatků. Takovýto uživatel / divák musí pro sledování vysílání ČT vlastnit dekódovací kartu a odpovídající zařízení pro příjem těchto kanálů. Vysílání ČT přes satelit zajišťuje několik operátorů, např. fa. Skylink.
2. Komerční zájmy
Společnosti, jejichž hlavním (většinou jediným) příjmem jsou poplatky předplatitelů kódují svoje programy, aby neoprávněné osoby nemohly sledovat jejich vysílání. Příkladem takové spol. v ČR je např. UPC se svým produktem UPC Direct.
Přestože jsme členem EU a neustále probíhá globalizace na celém evropském kontinentu, má každá země svou vlastní autorskou legislativu, která ve většině případů neumožňuje přijímat zakódované programy na území jiného státu, než v jakém operátor podniká. Oficiálně tedy není možné sledovat např. britské zakódované programy Sky Digital mimo území Velké Británie. Přesto český právní řád a jeho autorské zákony tuto situaci v současnosti nijak neřeší a proto je možné sledovat na území ČR tyto zahraniční programy. I když cesta přijímacích zařízení do ČR není vždy jednoduchá jsme schopni zajistit a po technické stránce zprovoznit příjem většiny v Evropě vysílaných zakódovaných programů.
Na českém trhu je možné sehnat dekódovací moduly pro většinu kódovacích systémů ve formátu CI (Common Interface), i pro několik systémů zároveň. Také jsou na trhu satelitní přijímače s integrovaným dekodérem pro některý z těchto systémů. Více informací zde
Programy UPC Direct, Skylink, ani jiných operátorů NELZE neoficiálně dekódovat.
